Istanbul. Největší turecké a jedno z největších evropských měst s nesmírně bohatou a pestrou historií a přívětivou a působivou současností. Křižovatka národů a obchodních cest. Město, které je fascinujícím způsobem rozděleno dvěma kontinenty a místo, které i v současnosti symbolizuje rozporuplný vztah Turecka k Evropě, ležící na západ od jeho hranic. Město, které si svojí krásou a atmosférou musí získat snad každého, kdo má tu možnost ocitnout se v jeho ulicích. Mně se naskytla na dobu tří dnů koncem března, a i když mi bylo dopředu jasné, že to je velmi velmi krátká doba na důkladné poznání této 11-ti milionové megapole, kromě nezbytné prohlídky několika historických pamětihodností mi zbylo trochu času i na menší exkurs do „normálního“ Istanbulu.

Turistický babylón

Tento článek si na rozdíl od mých předchozích reportáží z cest nedělá žádné ambice představit život a lidi v u nás nepříliš známých zemích. Vždyť pojem Istanbul je natolik exponovaný a frekventovaný, že výčet jeho pamětihodností nepřekvapí ani v dané problematice průměrně informovaného jedince. Berte jej jako pohled jednoho velmi spokojeného návštěvníka tohoto přitažlivého města, který si kromě mnoha pozitivních dojmů přivezl i několik subjektivně-objektivních poznatků. A propós návštěvníci anebo chcete-li turisté. Těch je v Istanbulu i v březnu více než dost. Ačkoliv letošní dlouhá zima se neměla k odchodu ani na jihu Evropy, díky čemuž zde i vlivem silného větru foukajícího od Marmarského moře byla stejná zima jako u nás doma, turisty ze všech koutů světa to zjevně nijak neodrazovalo. Istanbul však alespoň z mého pohledu není až tak vyhledávanou destinací náročnějších a tím pádem i bohatších návštěvníků. Menší výjimkou jsou movití gurmáni hledající zdejší proslavené luxusní restaurace. Právě díky svému charakteru a atmosféře evokující „bezpečné orientální dobrodružství“ město a jeho okolí lákají především mladé lidi ze střední a západní Evropy, severní Ameriky, Austrálie, Japonska, Jižní Koreje a v současnosti i všechny věkové kategorie ruských turistů, jejichž organizované zájezdy doslova okupovaly historické centrum. Výjimkou, zřejmě díky náboženské blízkosti, nejsou ani cestovatelé až z daleké Indonésie.

Nejen díky davům turistů tak širší městské centrum doslova praská ve švech a neustálý dopravní ruch na hranici chaosu, ne-li přímo kolapsu, dotváří specifickou atmosféru na pomezí divokého orientu a materiálně založené civilizace Evropy. Obří aglomerace o rozloze několika našich hlavních měst však postrádá rozsáhlejší systém rychlého způsobu městské dopravy, což bohužel jedna delší linka převážně nadzemního metra s konečnou zastávkou na letišti Atatürk nezachrání. Město je tak doslova v obležení automobilů a typických žlutých (cenově relativně dostupných) taxíků. Jistým řešením dopravy mezi vzdálenějšími body se jeví být na místní poměry flexibilní a rychlé tramvaje (navíc za cenu menší, než ve většině českých měst). Tedy za předpokladu, že se rádi mačkáte a při výstupu si dokážete s patřičnou vervou proklestit cestičku směrem ven, neboť místní, na rozdíl od většiny našinců, nemají ve zvyku uvolnit prostor dveří vystupujícím pasažérům. Neslušnosti, či nevychovanosti bych to však za vinu nekladl, protože na to jsme v Istanbulu potkali až příliš mnoho příjemných a nenuceně usměvavých lidí.

Zajímavým zážitkem, dalo by se říci, že až s historickou příchutí, je jízda jednou z linek příměstských vlaků, které snad pamatují ještě posledního osmanského sultána. Každý návštěvník Istanbulu však musí povinně absolvovat alespoň jednu vyjížďku trajektem, jejichž linky v hustých intervalech každodenně korzují bosporským zálivem a za cenu v přepočtu nepřesahující částku dvaceti korun vás během několika minut přepraví z evropské části města do asijské a pak zase zpátky. Cestou, kterou je možné si zpříjemnit šálkem čaje, jenž se v Istanbulu a vůbec v Turecku pije snad při každé příležitosti, si pasažér užije překrásné scenérie starého paláce Topkapi, světoznámých mešit, které jej obklopují anebo třeba úchvatným výhledem na mohutný most spojující dvě kontinentální části Istanbulu.

Srdce osmanské říše

Istanbul je městem s pohnutou a bohatou historií. Všichni jsme se v dějepisu učili, že bývalo centrem starobylé křesťanské Byzantské říše a že po jejím pádu jej nadobro obsadili muslimští Osmané. Toť ta úplně nejzákladnější fakta, která ovlivnila současnou podobu historického jádra Istanbulu. Jeho centrem je rozsáhlý sultánský palác Topkapi, který svému účelu sloužil zhruba do poloviny devatenáctého století. Obrovský komplex svého času pojal i několik tisíc lidí a náklady na jeho údržbu musely být i v dobách největšího rozmachu osmanské říše nemalé. Ani rozloha o velikosti několika desítek tisíc čtverečních metrů však v pátečním dopoledni nemohla zabránit přelidnění davy zahraničních a taktéž i domácích turistů. Jako nás kdysi povinně vozili k památníkům sovětských osvoboditelů, i turečtí školáčci (ve svých typických černobílých stejnokrojích) absolvují alespoň jednou v životě prohlídku paláce. Že jich to bavilo a zajímalo asi stejně jako nás tehdy přednášky o padlých hrdinech, bylo jasné při pohledu na skupinku tak osmiletých prcků, kteří nás předběhli ve frontě na skvělé čerstvě upečené preclíky.

Suverénně největší nával návštěvníků čekal ve dvou expozicích osmanských korunovačních klenotů, z jejichž okázale nevkusného, přesto však fascinujícího provedení přecházel zrak. Skupinky strážníků se samopaly pak dávaly jasně najevo, že zájemce o „zapůjčení“ exponátů s nevyčíslitelnou hodnotou to na tomto místě bude mít docela těžké. Turci si své historické dědictví chrání až s úzkostlivou péčí. Už na letišti se dočtete, že ze země je zakázán vývoz jakéhokoliv historického zboží, jehož porušení je trestáno velmi přísně. Topkapi je však především unikátním svědectvím života na sultánském dvoře, který alespoň soudě dle abnormálních proporcí ošacení panovníků, byl pro vládce ve své době nesmírně rozsáhlé říše velice pohodlný. Člověk těm nezřídka neskutečně vypaseným sultánům to každodenní ládování se všemožnými pochutinami (a že jich turecká kuchyně dala světu požehnaně), počty přísně střežených manželek a favoritek a vůbec bezstarostné lenošení, nejednou záviděl. Ne všichni osmanští vládci se však spokojili s pohodlným a bezpečným životem za zdmi paláce Topkapi. Zvláštní a informačně bohaté expozice jsou věnované panovníkům – dobyvatelům, jakým byl například Sulejman I., který měl zásluhu na získání významného území v Arábii i v Evropě a jehož tažení se zastavilo až před Vídní. Jeho vláda byla kromě válečných výprav pověstná i nastolením nábožensky tolerantního prostředí a významným kulturním a ekonomickým rozvojem říše.

Když už se vám podaří projít většinu atraktivních expozic v Topkapi a přitom máte ještě stále dost síly na další procházky, za jeho zdmi čeká takřka nevyčerpatelné množství ostatních kulturních a historických lákadel. Na ploše starého města, nazývaného Sultanahmet, se koncentrují všechny stěžejní historické klenoty Istanbulu. Fascinující mešity – Sulejmanova mešita se svými čtyřmi minarety symbolizuje vrchol osmanské říše za vlády Sulejmana I. (zvaného též Nádherného), Modrá mešita s nádherným nádvořím a proudícími davy věřících muslimů nejen z Turecka, která svého času způsobila díky svým šesti minaretům nevoli v centru islámského náboženství – v Mekce – a dodnes je asi nejznámějším symbolem Istanbulu, ne-li vůbec celého Turecka. Ze ten se dá považovat i mešita Hagia Sofia, která mě osobně však alespoň zvenčí (snahu dostat se dovnitř jsme při pohledu na nekončící proud turistů nakonec vzdali) příliš neoslnila. Snad za to může fakt, že jde vlastně o přebudovaný byzantský chrám ze šestého století, takže určitá architektonická rozháranost je spíše na škodu. Na stavbě navíc momentálně probíhá rozsáhlá a dlouhodobá rekonstrukce. V každém případě se však jedná o historicky unikátní a nepopsatelně cenné dílo a svědectví pohnutého osudu Istanbulu (dříve samozřejmě Konstantinopole) a z něhož do dalekého okolí dýchá neopakovatelný duch dávno zašlých časů. Věže a věžičky minaretů mešit všech velikostí a významů tvoří typickou scenérii (nejen) centra Istanbulu a jestli se o Praze hovoří, že je „stověžatá“, tak turecký přístav musím označit krkolomným přívlastkem „stominaretový“.

Sekulární současnost

Přestože o náboženském zanícení většiny Turků nemůže být pochyb, turecká současnost má alespoň zdánlivě nastaveny bariéry bránící vzniku islámského státu. Člověk, který to vše způsobil se i dnes těší neuvěřitelnému kultu osobnosti, ne-li přímo zbožšťování. Mustafa Kemal - rodák z řecké Soluni, kterému se dnes neřekne jinak než Atatürk (otec všech Turků), je považován za zakladatele moderního tureckého státu. V době nezvratitelného úpadku osmanské říše vyhnal posledního sultána Mehmeta VI a založil tureckou republiku. Tu postavil na základech přísného sekularismu a silného tureckého nacionalismu. Zavedl volební práva žen, vytvořil zákony potlačující náboženská dogmata a bezpochyby nastartoval modernizaci tehdy velmi zaostalé země. Období jeho vlády však mělo k demokracii velmi daleko a především národnostní menšiny obývající mnohá území v Turecku (Arméni, Kurdové, Řekové...) si v tomto období užily své. Nejznámějším případem potlačování práv jiných národů v Turecku je genocida Arménů, která proběhla ještě za vlády posledního sultána, nicméně dodnes je v Turecku bagatelizovaná a popíraná. Jistým pozitivním znakem určitého posunu v této otázce může být vůbec první návštěva tureckého premiéra v Arménii, která proběhla letos v září v Jerevanu, ale o tom někdy příště...

Sochy, obrazy, fotografie a různé jiné odkazy na Atatürka zdobí snad každou čtvrť, nádraží, přístav a veřejnou budovu v Istanbulu. Tvář Mustafy Kemala se na vás usmívá i z každé papírové bankovky turecké liry a je docela možné, že pokud v zde strávíte delší čas, tak se vám o něm bude i zdát. Vždy je však něco za něco. Funkčnost a životaschopnost politického systému, který zavedl Atatürk, je neustále střežena armádou, jejíž asi největším úkolem je udržet na uzdě v poslední době sílící islamisty, což je vidět snad na každém rohu istanbulských ulic. Po jejich několikahodinovém procházení vám už ani nepřijde, že každou chvíli potkáváte po zuby ozbrojené vojáky, či policisty. Jejich přísný výraz však prolomí zájem dezorientovaného turisty s dotazem o radu. V tu chvíli nad vaší mapou medituje čtveřice mladíků a vy se mimo jiné během pár chvil dozvídáte vše podstatné o jejich rodinném zázemí a neunikáte palbě zvídavých, leč nikterak vlezlých dotazů.

Mezi dvěma světy

Přirozeně usměvavé tváře jsou vůbec všední realitou největšího tureckého města. Nepočítám-li neúnavné obchodníky nabízející své zboží, ať už různě v ulicích anebo na legendárním Velkém bazaru, tak potkat příjemné lidi zde není nejmenší problém. Mnozí vás jen tak pozdraví a nic přitom nechtějí (česká podezíravost je nekonečná), někteří, i přestože je Istanbul plný turistů a návštěvník si zde rozhodně nepřipadá jako nějaká exotická atrakce, prohodí pár slov a poptají se na váš původ anebo třebas rádi proberou i takové záležitosti, jako je fotbal. Ten vůbec Turci velice prožívají. Právě v době naší návštěvy proběhlo velké derby mezi kluby Besiktas a Fenerbahce, které mnohé napovědělo o příštím držiteli tureckého titulu. Moderní čtvrť Besiktas je výstavním koutem evropské části Istanbulu. Rozsáhlé území zdobí do výšky se tyčící administrativní budovy, při jejichž navrhování architekti ctili i místní kulturní tradice a v kombinaci s mnoha starými mešitami tvoří přirozenou symbiózu starých a nových časů a tak trochu i symbolizují současnou situaci celé země. Fotbalový stadion místního klubu, který leží hned na pobřeží a od nedalekého přístavu trajektů, byl v den zápasu doslova v obležení fanoušků se šálami a dresy svých oblíbenců a mě celkem překvapilo, že jejich podstatná část přijela právě z asijské části města. V Besiktasi se však ani nemusí hrát fotbal, a přesto celá čtvrť žije bohatým a moderním životem. Mnohé noční kluby se živou a taneční muzikou lákají ke strávení prohýřené a nevázané noci, luxusní restaurace s evropskými kuchaři pak zase zvou milovníky kulinářského umění a v útulných kavárničkách s příjemnou obsluhou je problém najít volné místo, protože tyto jsou obvykle obsazené emancipovanými a soudě dle kvality odění i dobře situovanými místními ženami.

Jen o několik kilometrů dále, přes vodu bosporského zálivu, se nachází trošku jiný svět. Asijská část Istanbulu na vás ihned dýchne orientální atmosférou a takovým tím typickým východním „nepořádkem“. Ruch a dopravní chaos jsou základními rysy celého Istanbulu, nicméně zde je vše mnohem tradičnější a, jak to jen říct, asijské. Vzorně zahalené ženy korzují ulice, knírkatí muži oděni v tradičních bílých košilích a černých kalhotách posedávají ve skvělých kebabových jídelnách a tváří se jakoby celý den neměli nic jiného na práci. Právě zde, v asijské části se usadilo asi nejvíce obyvatel Istanbulu pocházejících z konzervativních a chudších částí země a taktéž zde pobývá i arménská menšina. Zdejší mešity slouží především svému účelu a až potom, možná, jako turistická atrakce. Sídlí zde například i největší turecká kasárna anebo islámská škola. Přesto však už i sem pronikl vliv západní kultury, o čemž jasně vypovídaly mnohé luxusní bytové komplexy situované s nádhernými výhledy na moře. I zde najdete četné obchody západních značek anebo třebas i odvážněji oblečené ženy.

Tři dni v Istanbulu byly velice krátká doba na důkladné nasání atmosféry města, které i přes svoji ohromnou rozlohu dokáže na malé ploše ukázat svůj lesk i bídu. Přitažlivé a kulturně nesmírně bohaté město toho o Turecku mnoho napoví, ovšem o současné tváři své země toho zase příliš neprozradí. Svého návštěvníka však zklame jen málokdy, ať už jsou jeho preference jakékoliv. Mně osobně nabídlo dostatek důvodů se do jeho lůna někdy opět vrátit, což mi bylo jasné ihned, jakmile jsem z trajektu poprvé spatřil věže paláce Topkapi.

Fotogalerie - Rasťo: